KDU-ČSL Zodpovědněpro společný domov

Vlastenectví v životě Pavla Bělobrádka

16.07.2012 Považujete se za vlastence? Jak vypadá vlastenectví ve Vašem životě?

Domnívám se, že o vlastenectví hovoří činy a ne jen nějaká deklarace. Za to, že jsem Čech jak poleno, se nestydím. Zdravý patriotismus, který souvisí se znalostí historie rodiny, regionu, země i Evropy, je zdravý a chvályhodný. Pokud si umí člověk přiznat i stinné stránky. Být hrdý, znamená vědět a znát to příjemné i nepříjemné, často se i zastydět.  Mezi Čechy i jakýmkoli jiným národem jsou lidé obdivuhodní, skvělí, výjimeční, světci, lidumilové, ale i psychopati, sadisti a gauneři. Jen proto, že jsem nějaké národnosti, ze mě nedělá člověka ani dobrého, ani špatného. Žádný národ není ani dobrý, ani špatný sám o sobě. Jsou jen dobří a špatní lidé.


Něco jiného je, když na základě mojí národnosti hodlá někdo mě a moje bližní utlačovat, otročit či zlikvidovat. Tam je asi každý přirozeně v právu obhájit a bránit svoje sebeurčení, život, kulturu. Vlastenectví nesmí přejít v nacionalismus, kde se říká, že jeden národ je lepší než druhý a hlavně, že druhý člověk je horší nebo lepší podle svojí národnosti. Bohužel, nacionalismus moc dobrého, na rozdíl od vlastenectví, lidstvu nepřinesl.


Neustále studuji historii. A rád se setkávám s lidmi jiných národností, protože není nic horšího, než nenávist, pověry a odpor k druhým, když žijeme v bludech, falešných představách a neznalosti. Jako vysokoškolák jsem například pořádal lampionový průvod s položením svíček u památníku v Kaunicových kolejích v Brně, kde jsem přítomné upozornil na reálie této nacistické věznice a popraviště. Drtivá většina ubytovaných studentů si ani nepřečetla pamětní desku na zdi. Bylo jim to asi jedno.

 

Zdroj: Rozhovor pro občanské sdružení Svornost