KDU-ČSL Zodpovědněpro společný domov

Pavel Bělobrádek: Krása našeho nářečí

ECHO - noviny náchodského regionu

Mám moc rád naše nářečí. Pomalu již mizí a je nahrazováno hovorovou češtinou. Je to logické, školka, škola, televize a internet pomalu a jistě unifikují češtinu. Nejsem nějaký nekritický staromilec, jazyk se prostě vyvíjí. Vnikají do něj anglicismy, které vytlačují nejen dříve rozšířené germanismy, ale i česká slova. Třeba dnes už se snad „level“ používá častěji, než české slovo „úroveň“. Vždycky ale rád slyším, když někdo promluví a já vím, že je od nás. Kreu, kjeten, prauda, zrouna, poliuka, příjdu vo hodině… Vzpomínám na babičku, jak nám s bratrem říkala votroci a děda jí poňoukal, ať dá nejdřiu nám hošům. Byli by určitě rádi, že máme dohromady tři hoši a čtyři ďouky. Ve fotbalovém dorostu jsme hráli přátelská utkání s pekařima a s doktořima, snad nikdo by to neřekl tenkrát jinak. Doma máme pořád v zajčárně zajci a opilcům se říká vožbrundové. Kdo ví, třeba moje vnoučata budou jednou při četbě Kubína, Jiráska, nebo Škvoreckého, potřebovat nápovědu, aby porozuměli textu psanému v našem nářečí. Člověk by měl určitě umět spisovný jazyk a při oficiální komunikaci ho používat. Ale znalost specifické mluvy našich předků není určitě také k zahození, nemyslíte?